Komu vlastně vysvětlujeme své "ne" a proč?!

Všimli jste si někdy, že nestačí jen říct "ne"? Že je potřeba ještě vysvětlit proč. Najít správná slova, předložit argumenty, přijít s dostatečně pádným důvodem. Ideálně takovým,…

Všimli jste si někdy, že nestačí jen říct "ne"? Že je potřeba ještě vysvětlit proč. Najít správná slova, předložit argumenty, přijít s dostatečně pádným důvodem. Ideálně takovým, aby ten druhý neměl žádné otázky, neurazil se a ani se nás nesnažil přesvědčit, abychom změnili názor.

A na první pohled na tom není nic zvláštního. Prostě jen vysvětlujeme své rozhodnutí. Ale opravdu ho jen vysvětlujeme?

Někdy se totiž za obyčejným "ne" odehrává celý vnitřní proces. Předem si představujeme, jak ten druhý zareaguje, co si pomyslí, jestli se neurazí, jestli nás nebude považovat za sobecké, nevděčné nebo bezohledné. Začneme hledat takovou formulaci, která nám umožní odmítnout, ale zároveň nikoho nezklamat.

A co když žádný dostatečně dobrý důvod nemáme? Pak se může stát, že nám ani naše vlastní nechuť něco udělat nepřipadá jako dostatečný důvod k odmítnutí.

A právě tady vyvstává zajímavá otázka: Vysvětlujeme své rozhodnutí, nebo se ho snažíme udělat přijatelným pro druhého člověka?

Protože to jsou dva odlišné procesy. Jedna věc je vysvětlit své rozhodnutí z respektu, ze snahy o vzájemné porozumění a jasnou komunikaci. A úplně jiná věc je mít pocit, že bez vysvětlení vlastně nemáme právo odmítnout. V takovém případě se naše "ne" nenápadně mění ve snahu získat souhlas s vlastním rozhodnutím.

A to nás může stát obrovské množství energie. Navíc nejen během samotného rozhovoru. Energii vynakládáme už předem, když si v hlavě přehráváme možné scénáře, hledáme argumenty a připravujeme se na reakci druhého člověka.

A někdy i dlouho potom. "Možná jsem odpověděl příliš ostře." "Měl jsem to vysvětlit jinak." "Co když se urazil?" Rozhovor už dávno skončil, ale naše vnitřní vysvětlování pokračuje.

Co se ale vlastně snažíme všemi těmi vysvětleními odvrátit?

Možná konflikt, nespokojenost, odsouzení nebo změnu toho, jak nás druhý člověk vnímá. A někdy se za tím může skrývat něco hlubšího - obava ze ztráty kontaktu s druhým člověkem, strach z odmítnutí.

Vysvětlování se pak stává nejen způsobem komunikace, ale také jednou ze strategií, jak si udržet vztah. Jako bychom se snažili zvládnout dvě věci současně: rozhodnout se podle sebe a zároveň zajistit, aby s tím byl druhý člověk spokojený.

Ale můžeme vůbec zaručit, jak bude někdo jiný reagovat? A kolik sil nás stojí snaha kontrolovat něco, co ve skutečnosti nemáme pod kontrolou?

Zajímavé je, že takové chování může být natolik automatické, že si ani nevšimneme, jak se znovu začínáme obhajovat. Můžeme se naučit říkat "ne" sebevědomě, osvojit si správné formulace a přestat se za každé své rozhodnutí omlouvat.

Ale pokud si neuvědomíme, proč máme ve skutečnosti potřebu se neustále vysvětlovat, může tento vnitřní mechanismus fungovat dál. Možná v jiných situacích, v jiných vztazích, v méně nápadných podobách.

Protože ne vždy jde o to, jakým způsobem odmítáme. Někdy jde především o to, co se v nás odehrává ve chvíli, kdy si představíme, že s námi druhý člověk nebude spokojený.

A právě tady stojí za to položit si jednu otázku:

"Co se stane, když prostě řeknu 'ne' a nebudu nic vysvětlovat?"

Nejde o to, co se objektivně stane, ale co očekávám, že se stane? Co při té představě cítím? Jaké reakci se snažím zabránit?

Možná právě tady objevíme vnitřní pravidlo, kterého jsme si dlouhou dobu ani nebyli vědomi:

"Abych mohl říct 'ne', musím mít dostatečně pádný důvod."

Jenže pak přichází další otázka. Kdo vlastně rozhoduje o tom, zda je můj důvod dostatečně pádný? A proč někdy nestačí jednoduše to, že něco nechci?

Možná totiž celou tu dobu nevysvětlujeme své "ne" ani tak druhému člověku, jako spíš té části sebe sama, která si stále není jistá, zda má právo odmítnout i bez souhlasu ostatních.