Vystoupit z komfortní zóny? A co když už žijete v nepohodlí?

To, co známe, nemusí být příjemné a nové není automaticky prospěšné. Proč nepohodlí samo o sobě neříká, co máme udělat.

Rada „vystupte z komfortní zóny“ zní jako univerzální návod: jestli se bojíte, je to těžké nebo nezvyklé, měli byste se vydat právě tím směrem. Někdy se v ní ale nenápadně zaměňuje známé za příjemné a nové za užitečné, jen proto, že je to nové.

Známé nemusí být příjemné

Člověk může roky žít v napětí, na které si zvykl: stále se přizpůsobovat, čekat na nespokojenost druhých, brát na sebe víc, než chce, nebo zůstávat ve vztahu, kde je těžké mluvit o důležitých věcech. Takový stav se časem stane běžným. Zvyk ale neznamená pohodlí.

V takové chvíli zní rada „vystupte z komfortní zóny“ téměř paradoxně: člověk už možná dlouho žije v nepohodlí. Dostává další výzvu, aby se překonal, ačkoli by nejprve stálo za to všimnout si, jak vypadá jeho každodennost a co v ní musí snášet.

A může to být i naopak: známé prostředí, přestávka a předvídatelnost skutečně přinášejí odpočinek a pocit opory. Ne každé pohodlí je stagnace, kterou je nutné hned překonat.

Ne všechno nezvyklé vede k růstu. A ne všechno známé znamená pohodlí.

Co nám může nepohodlí říkat

Nový úkol může vyvolávat obavy, a přesto po něm toužíme. Napětí v dlouho známé situaci může zase upozorňovat, že je toho příliš nebo že něčemu důležitému nevěnujeme pozornost. Samotný pocit nám ale nedává hotovou odpověď, co máme udělat. Lépe mu porozumíme v souvislostech: co se děje, co očekáváme, o co se můžeme opřít a čeho se obáváme.

Můžeme prozkoumat několik otázek, aniž bychom museli hned zvolit nějaké jednání:

• Co přesně teď vnímám jako nepohodlí?
• Jde o nervozitu z něčeho, po čem toužím, nebo o dlouhodobé napětí, které považuji za normální?
• Co si přeji a čeho se obávám, že budu muset kvůli změně obětovat?
• Mohl bych nové zkusit postupně, nebo je teď důležitější nabrat síly?

Odpovědi nemusí vést k rozhodnutí. Někdy ukážou, že člověk změnu chce. Jindy potřebuje pauzu, podporu nebo lépe porozumět svým hranicím. A někdy zjistí, že výzva, kterou mu někdo zvenčí nabízí, pro něj jednoduše není správná.

Není nutné se překonávat

Cílem koučovacího zkoumání není poslat člověka za hranice nějaké zóny. Můžeme si všímat toho, co se děje uvnitř i ve vztahu k okolnímu světu: pocitů, očekávání, obvyklých reakcí, okolností a rozporů. Například: „Chci změnu a zároveň se bojím, že přijdu o něco, co mi dává oporu.“ Není to chyba, kterou je třeba opravit, ale zkušenost, které můžeme věnovat pozornost.

Po takovém rozhovoru není nutné hned něco měnit. Můžete zkusit malý krok, vrátit se k otázce později nebo zatím nechat věci tak, jak jsou. Důležitým výsledkem nemusí být čin, ale přesnější porozumění: kde ve svém životě cítím pohodlí, co mi chybí a jaké tempo vyhovuje právě mně.

Možná je užitečnější se neptat „Jak se přimět vystoupit z komfortní zóny?“, ale „Vím, jak se v mém životě projevuje pohodlí a čemu říkám jen zvyk?“